Feritte Bugsy - Italian Greyhound Kennel

21.8.08                                               večer tachometr 4200 km a cíl, HELSINKI

Včerejší večer a noc za moc nestály, ale o to více se povedl dnešek. Ráno ještě nezačalo úplně pozitivně, kuchyňské vohráblo nedokázalo v předem domluvený čas připravit snídani a tak jsme vyjížděli nalačno. Ale obloha se pomalu protrhávala a celý den nás už provázelo milé sluníčko. Opakovaně jsme se zastavovali v přírodě a courali po lesích, mezi jezery. Dnešní cíl jsou Helsinky, ale před nimi slavné město Ylämaa. Stojí za těch zhruba 200 km zajížďky. Je to jediná lokalita spektrolitu na světě. Spektrolit je úžasný kámen, s fantastickou barvoměnou. Jde o drahokamovou odrůdu živce, tzv. labradorit. Ale finský labradorit se natolik liší od všech ostatních známých lokalit (Kanada, Madagaskar…), že si skutečně zaslouží výsadní postavení a své vlastní jméno.Již před druhou světovou válkou si finský geolog, profesor Aarne Laitaraki uvědomil, že vzácné a ojedinělé krásné vzorky labradoritu nalézané na pobřeží Ladožského jezera by mohly mít svůj původ v nedaleké finské zemi, a to díky transportu ledovci. Opakovaně se s dětmi vydával na exkurze do jižní Karélie, ale zdroj úžasných drahokamů se mu nedařilo nalézt. Pak přišla válka. Po tzv. Zimní válce budovalo Finsko ve 40. letech intenzivně opevnění v této oblasti, tzv. Salpa-linii. Jedním z budovatelů byl i syn profesora Laitarakiho, vojín Pekka Laitaraki, který si jednoho dne s úžasem povšiml, že kámen, který vyrubal při budování protitankového okopu, je právě oním léta marně hledaným drahokamem. Tím začala sláva lokality, s těžbou od 50.let, kterou dnes navštěvují milovníci krásných kamenů z celého světa.

Spektrolit je kamenem s úžasnou barvoměnou, kvalitní kameny opravdu obsahují všechny barvy spektra. Mám tento kámen tuze rád a tak návštěva lokality byla pro mne něčím, jako pro křesťana pouť do Jeruzaléma. Kamenáři si spolu vždy rozumějí a tak jsem na místě nalezl hnedle několik milých lidiček, kteří mne provedli po lokalitě a nechali mne prohrabat se surovinou. S více než sympatickou slevou jsem i zakoupil pár nádherných vzorků. Jasima mi byla jako vždy ku pomoci. Při návštěvě místného muzea se ukázalo, že kustodka muzea má také psíka. A tak mi dokonce odemkla skleněné vitríny s nejvzácnějšími vzorky, abych si mohl tyto dobře nafotografovat… Fantastický zážitek, nádherné kameny, milí lidé. Jeden malý omyl našeho dosud vždy dokonalého bedekru: píše, že i průčelí kostela v Ylämaa je vyvedeno ze spektrolitu. Není, je z granitu (anebo už spektrolit někdo oloupal).

Z Ylämaa pak již rovnou do Helsinek, což činí asi 200 km. Nelehkých 200 km. Jedeme kolem hranice Rusko – Finsko: 7 km stojících ruských kamionů s kolem postávajícími nepříliš inteligentně vyhlížejícími posádkami vyhlíží značně zlověstně. Díky tomu i všude podél silnice cedule v azbuce a v ruštině, není z toho zrovna příjemný pocit. Zvláště pak v dnešní den…

Pak vjezd do Helsinek a zde naprostá tragédie: neznám město s hůře řešenou dopravou. Netušil jsem, že poslední 3 km cesty mi zaberou plné 2 hodiny jízdy. Ano, skutečně 2 hodiny. Přitom navigace vedla zcela exaktně, bez objížděk. Jen místní zácpa je taková, že magistrála u Wilsonova nádraží v pátek v 16 hodin je proti tomu svištící autostrádou. Jít tu trasu pěšky, trvá mi to třetinový čas. Občas nám do auta z hlasitým bouchnutím zezadu svou ulitou narazil spěchající hlemýžď. Takto jsme se posouvali píď za pídí, až jsme dojeli k hotelu. Zde opět zmatek: parkování jen v kryté garáží, 27 euro za den… A hlavně: na recepci o mně nevědí! Reservaci hotelu realizoval kolega Přemík a asi nebyl ve své kůži. Nakonec se totiž ukazuje, že mne čekali, ale zítra, bez psa, a na 5 nocí. Já ale chci spát již dnes, se psem, a jen po dobu kongresu, tj. noci 3. Nakonec to nějak s milou slečnou recepční zvládáme, ale až Přemík dorazí, což má být dnes večer, tak ho zabiji a pak se ho vyptám, kde se stala chyba.

Přemík doráží letecky ve 20 hodin, a protože cestoval business třídou (evidentní omyl ČSA), tak je hojně napojen vínem a mou kritiku přechází s nadhledem více než bohorovným. Jdeme proto raději na krátkou vycházku s Přemíkem i Jasimkou, oba kakají a pak už jdeme spát. Však zítra je také den a vše se nějak vyřeší. Pobyt si nakonec prodlužuji až do 25.8..

22.8.08                                               Helsinky – prvý den kongresu

Ráno lehké zaspání, dané i hodinovou časovou změnou. Nakonec mne budí Přemík,

který má žízeň, telefonem. Vybíhám s Jasimkou ven, a pak snídaně. Finská. A tak to, co vypadalo jako malé osmahlé kousky masa, je nakonec něčím, co zavání a chutná jako 4 dny staré sekaná. K tomu kousek finské uzenky, sýra a raději se odporoučím. Po celý den mne pak trýzní hrozný břichabol, spojený s nepříjemným průjmem. Soustředění na vědu by tím mohlo trpět. Ale vědy moc není. Dnes se s Přemíkem registrujeme na kongresu, dostáváme plátěnou aktovku s programem, diplomem o účasti a jmenovkou, kterou máme nosit na krku na věru slušivé modré tkaničce. Za více jak 200 euro kongresového poplatku nic moc. A to ještě netušíme, co nás čeká. Dnešní, prvý den kongresu, má být věnován tématickým kurzům. K naší hrůze zjišťujeme, že čtyři z pěti kurzů vede jeden a týž člověk, dáma, která se věnuje prodeji potravinových doplňků. Takže ač na kongresu o laserové medicíně, čtyři kurzy z pěti věnovány úžasným potravinovým doplňkům. Jsou-li tak úžasné, jak tvrdí přednášející, pak nechápeme, proč při výšce ca 150 cm váží asi identické číslo v kilogramech a podobá se pochodující kredenci s akneformní vyrážkou.

V poledne přijíždí kolega ze Švýcar, letitý šéf laserové evropské společnosti, kamarád. Je také lehce vyšinut tím, co vidí, zve nás na oběd a probíráme další strategii. My Češi máme ještě jeden velký problém: příští rok chceme laserový kongres udělat stejně jako v letech 2005 a 2007 u nás, ale tentokrát jako přívěšek světového kongresu kožní medicíny, který má být v Praze. Prezidentku kongresu, tuze sympatickou paní profesorku dermatologie, jsme proto i pozvali do Finska a má přiletět v pozdním odpoledni. Začínáme tušit problémy.

A ty opravdu nastanou. Paní profesorka přilétá, navíc pak z Itálie, kde se účastnila jiné odborné akce. Spatří poslední minuty kurzů, je taktní, nekritizuje. Leč finští organizátoři mají v rukávu ještě jedno eso. Na kongresech bývá dobrým zvykem udělat prvý večer jakousi přivítací akci, Welcome ceremony. V Praze, kde jsme kongres realizovali, jak řečeno, v letech 2005 a 2007, jsme například pronajali jeden rok vinný sklep s řízenou degustací moravských vín, dva roky poté večer na parníku. Finští kolegové na naše dotazy stran uvítacího večírku reagují lehce rozpačitě. Když už pak čas nebezpečně nazrál, prohlašuje hlavní finský organizátor, že nás vezme na drink do blízkého podniku. Klopýtáme za ním dlouze ulicemi večerních Helsinek. Kolega Láďa, náš náčelník, který za námi přiletěl dnes po poledni, začíná huhlat, že čeká, kdy se kolem začne mluvit rusky, protože už jistě musíme být v Helsinkám nepříliš vzdáleném Vyborgu. A pak finský šéf udělá nečekaný obrat do podzemí a vcházíme do vestibulu stanice metra. Zde i prodejna, samoobsluha, a před ní pár upatlaných plechových stolků a plastových židlí. Finský kolega se radostně zubí, jak že to skvěle vymyslel uvítací drink. Jen si skočit do sámošky pro láhev a ti, kteří mají hlad si mohou přikoupit i pečivo a boháči mezi nimi třeba i uzenku. Chvíli po sobě jen užasle zíráme a pak se jádro výboru společnosti otáčí a uraženě odchází. Tři Češi + paní profesorka, která i v této chvíli zachovává nadhled dámy a místo toho, aby nás zabila, se vesele směje nad tím, že má naprosto nový životní zážitek. S námi pak odchází i kolega Švýcar a italský člen výboru, který ve své mateřštině drmolí cosi, co nemůže být ničím jiným, než nadávkami.

Jdeme na hotel, do místní restaurace Sevilla, kde splachujeme zklamání slušným pivem a zajídáme výbornými španělskými specialitami. Zítra má být schůze výboru a tak chystáme protiakci. Jsme v pěti lidech výborovou většinou a tak se docela na zítřek těším. Musím říci, že takto idiotské zahájení odborné akce jsem dosud nezažil.

Večer v Helsinkách pak je večerem pátečním. Což je v této zemi důvodem k velké radosti. A tak finská omladina dlouze do noci vesele a značně hlučně dovádí v ulicích. Odhazuje odpadky, kam se dá, močí, kam se dá, zvrací, kam se dá. Moc milé město, tyhle Helsinky. A tiché a klidné. Na hotelu pak podle jásavého řevu v azbuce zjišťuji, že většinu pokojů kolem mého obsadili ruští turisté. Volná a nevázaná zábava místních v nich probudila též sklon k nevázanosti a bujnému a ryčnému veselí. S kolegy Přemíkem a Láďou vypíjíme láhev Becherovky. Jinak bychom asi rána nedožili. 

23.8.08                                               Helsinky, kongres, den druhý

Noc byla opravdu strašlivá. Do 3 hodin do rána burácení dovádivého mládí jak z ulice, tak i z útrob hotelu. Když konečně mládež pozvolna ztrácí síly a umlká, zjišťuji, že jsem si zablokoval horní žebra zprava. Nepříjemná ostrá bolest, každé zavrtění v posteli pak zdrojem pocitů, jako by mne bodali nožem. Moc dobře vím, jak bych tento typ blokády zmobilizoval u pacienta, ale tady není, komu se svěřit. Kolega Láďa, náš náčelník, je sice lékařem nadaným od Pánaboha, ale bohužel úzce specializovaným na operativu střeva a konečníku. Přesto mi tuto jako kamarád nabízí, odmítám. Přemík mi je ještě více k nepotřebě: uznávaný specialista na právní problematiku transplantační medicíny je z hlediska mých potíží člověkem, který spíše překáží. Ráno zkouším potíže rozehnat v sauně, moc se to nedaří, jak jsem nevyspalý, tak mne navíc sauna úplně paralyzuje.

Takže zkřivený bolestí, usínající za chůze, pajdám na kongres, kam beru dnes i Jasimu. Ta dostává svůj vlastní diplom o účasti, nadepsaný Jasima – Euroean Medical Laser Assotiation Dog, což ji jistě těší. Má i oficiální jmenovku s modrou tkaničkou, opět na své jméno: Jasima. Na kongresu je neskutečně hodná, celé hodiny se mi choulí v klíně a pospává. Všichni účastníci kongresu jsou z ní celí nadšení, chodí si ji pohladit, fotografují se s ní. Je z ní nakonec maskot celé akce. Dokonce se ten báječný pejsek se mnou ztotožní na hodnocení velmi nekvalitní přednášky jednoho ruského kolegy: po jeho přednášce lehce blinká, což bych já taky rád. Ale i to blinknutí si jako dáma elegantně odnesla do parčíku a před nikým se neztrapnila.

Schůze výboru v době oběda byla opravdu poněkud bouřlivější a to i proto, že jsme řešili některé nepříjemné odborné a hlavně pak organizační záležitosti ve společnosti. Samozřejmě, že padla i otázka včerejšího uvítacího večera, ale dnes už se finští kolegové snaží. K obědu výborný salát s krevetami, dobré maso, řada pochutin, domácí (rozumí se doma opravdu připravené) pivo. Večer má být hlavní společenský večer, kolegové přísahají, že osobně dohlédli na to, aby šampaňské bylo dodáno po bednách. Schůzi tedy nakonec končíme smírem, nestihli jsme projednat vše, ještě se sejdeme večer. Odpoledne odcházím z kongresu, odvádím Jasimku na hotel a převlékám se do společenského oděvu. Cestou míjím obchod se sympatickým názvem ALKO, což je síť obchodů, kde se jako na jediném místě v zemi dá koupit alkohol. Narváno lidmi, hned za vchodem ozbrojená ochranka – zajímavý zážitek. Kupuji si laponské pivo, podle cedulí jde o vítěze mnoha finských pivních soutěží. Je strašné: když už jsou zde lidé ochotni pít takový patok a ještě mu udělit cenu, je jasné, že jsou opravdu v zoufalé situaci. Jistě i proto dobrou polovinu nabídky piv v lahvích tvoří piva česká: je milé, potkat lahvovaný pardubický Poter, který je u nás k nesehnání, ale také pivo z Loun, Žatce Nové Paky a jiných menších pivovarů. Česká piva jsou ale docela drahá, a tak spíše exkluzivní zboží pro labužníky a jako luxusní dárek. Naše piva zde mají obecně dobré jméno, i v restauracích se krom dvou – tří druhů čepovaných piv finských čepuje téměř vždy alespoň jedno pivo od nás, nejčastěji Gambrinus a popovický Kozel. Však také jedna z nejlepších restaurací Helsinek se  jmenuje Vltava a je specializována na českou tradiční kuchyni i nápoje.  To v Čechách sobí maso, pivo Koff a další speciality finské země neseženete.

Večer pak následně opravdu pohodový, k jídlu spousta rybích specialit, což je pro mne vždy manou nebeskou. Bohužel i pokračování schůze výboru, kde marníme několik hodin života diskusí o pitomostech. Ale i to nakonec končí jakýmsi unaveným kompromisem a pak už s Láďou a Přemíkem odchod na hotel s malou mezipauzou v pivnici, kde pijeme to nejlepší finské pivo. Dle obsluhy. Láďa tvrdí, že pijeme sobí moč, Přemík souhlasí. Já se raději hlasování zdržuji, už proto, že na rozdíl od obou světáků netuším, jak chutná sobí moč.

24.8.08                       Helsinky, kongres, den třetí

Helsinská mládež včera večer opět v akci, ráno s Jasimkou při vycházce v 6,30 nalézáme pestré stopy nočního veselí. Nepříjemné jsou hlavně rozbité skleněné láhve, kde mám vždy obavu, abychom si jeden nebo druhý nepořezali tlapičky. Noc neklidná i kvůli trvající intenzivní bolesti krční páteře a horních žeber, jako správná kovářova kobyla s sebou nemám žádný medikament proti bolesti a tak jsem toho moc nenaspal. A to dnes mám absolvovat vrcholný moment celé cesty a přednést svůj referát o laserové terapii tinnitu, tedy hučení v uších. Přednáška se ale daří, budí i diskusi, těší mne kolega z jižní Koreje, který zná mé práce již z minulosti, zkoušel je reprodukovat a to tak, že úspěšně. Jeho milá slova chvály na mou adresu těší. Stejně tak i další kolega ze Španělska, který si se mnou domlouvá možnost pobytu na mém oddělení a tím bližšího seznámení s metodou v praxi. Potkávám mnoho přátel a jako vždy je příjemné vidět, že máme společnou řeč, stejné problémy i radosti. Zapůjčuji  Přemíkovi svůj fotoaparát, aby mi pořídil dokumentaci. Na něco šáhl. Od té chvíle mi ze všech fotografií vycházejí temné momentky černochů v tunelu. Nevím, jak to dokázal, a podle všeho to netuší ani on. Ale aparát mu už nikdy nepůjčím!

Odpoledne odlétá kolega Láďa - náčelník naší výpravy, který, bohužel, musí absolvovat v Praze již zítra nějaké povinnosti. A tak se s ním na rozloučenou procházím po Helsinkách, ne moc hezkých, protože začíná nepříjemně pršet a ochlazuje se. Přemíka, vědce, necháváme na kongresu. Obcházíme jakousi budovu z konce třicátých let, nabubřelá architektura, soutěžíme, kdo jako prvý nalezneme motiv hákového kříže a není to moc těžká soutěž, protože je zakomponován do okenních mříží.  Raději se jdeme najíst.

Obědváme v místním steak housu a je z toho šok: tak obrovské porce masa jsme ještě nikdy neviděli. Jen tak tak dojídáme a v poměrně krátké době, ještě u stolu, dostáváme oba nepříjemné střevní potíže. Zřejmě špatná funkce slinivky, přetížené obří porcí, činí bystře diagnostický závěr Láďa. Urychleně vyhledáváme místnost s panáčkem. Nejsme v podniku jistě prvými, kdo má tyto problémy. Pánská toaleta se totiž zdá na prvý pohled  předimenzovaná. Ve skutečnosti je tak akorát veliká, protože jinak by mohly vznikat dost nepříjemné situace a tlaky. Je zde  přítomna dokonce i sprcha, což vidíme v restauraci na  WC poprvé v životě. Oba se shodujeme, že její přítomnost nás potěšila. Rychlou chůzí či spíše indiánským během pak odcházíme na hotel, kde ještě chvíli relaxujeme před Láďovým odjezdem. Láďa usíná a nenastavuje si budík, takže v momentě, kdy je nejvyšší čas vypravit jej na letiště, vypouštím Jasimu. Je zajímavé, jak rychle se probouzí lékař – chirurg poté, co mu pes ožužlá ucho. Je přitom trochu nevlídný, ale nakonec je rád, že nezmešká letadlo. A tak s ním a již i s navrátivším se Přemíkem po malé nápojové pauze vycházíme před hotel, pomáháme mu nastoupit do taxíku. Nashledanou za deset dní v Praze, Láďo.

Před odletem nás náčelník ještě uvádí do úžasu. Jen tak, sám a bez pomoci, tvoří nové české úsloví. Navíc, jak uvidíte, univerzální a trvalé. Pronáší totiž památnou větu: „Pamatujte si, vy volové, i lesklý hovno se dá ukrást!“. Nepamatujeme si již přesně kontext, v němž byla věta pronesena, ale opakováním moudra jsme si s Přemíkem uvědomili, jak pregnantně a jasně v několika všem srozumitelných slovech vysvětluje relativitu hodnoty věcí kolem nás. Současně pak i nebezpečí, které může číhat i tam, kde by to neznalý netušil. Děkujeme, náčelníku.  Budeme si lépe hlídat všechny naše věci a hlavně pak duševní vlastnictví

25.8.08                       večer Rovaniemi, tachometr 4980 km

Kolega Přemík odlétá až pozítří a tak projevuje přání vidět severní polární kruh. Proč mu nevyhovět, stejně se tam chystáme, když jsme návštěvu nemohli realizovat při příjezdu. Zavezeme jej do Rovaniemi, tam s námi jednu noc přespí, pošpásujeme s polárním kruhem, navštívíme Santa Clause, který tam podle bedekru bydlí. V úterý odjede kolega přes noc spacím vlakem do Helsinek a z nich pak v pohodě odletí do milované vlasti. My budeme pokračovat přes Švédsko a Dánsko, bez spěchu, máme ještě 10 dní volna. Ještě před odjezdem mne Přemík zachraňuje tím, že nalézá ve své torně tablety Brufenu a konečně tak mírní mé opravdu veliké problémy s krční páteří a horními žebry, pro které i dnešní noc mnoho nespím.

Při výjezdu z Helsinek jeden zajímavý zážitek: míjíme restauraci s nápisem: „Pivnice HÁDANKA“, ve výloze reklamy Budvaru. Příjemně nás to hřeje u srdce.

Cesta je dlouhá 800 km, ale přemítáme nad včerejším proroctvím náčelníka Ládi a tak nám slušně ubíhá. Kolik moudra, kolik zkušenosti s často nelaskavým během světa je v těch několika slovech.

Pokud nehloubáme nad moudrem Ládi Zlatoústého, přemýšlí Přemík o naší GPS navigaci, často nahlas. Kam se do té malé krabičky vešla ta tolik moudrá paní, která vše ví dopředu a hlásí nám to svým hlasem. Jak to, že zná cestu, i když asi ve Finsku nikdy nebyla. Proč před některými hlášeními dělá: „Plm, plm!“, mimochodem zvuk, který já neslyším. Jak ví, jaká je kde předepsaná rychlost. Odkud zná lokalizaci hotelů a restaurací. A mnoho a mnoho dalších dotazů a komentářů. Snad bylo lépe, když přemýšlel jen o moudré větě náčelníka Ládi.

Zastávku jsme učinili u hotelu, který jsem propásl cestou do Helsinek. Hotýlek je u krásného jezera, milá paní v restauraci nás sytí i napájí. Pak se ještě hodinku procházíme kolem jezera. Nikde ani človíčka, nádherná příroda. Jasimka si v té divočině může běhat zcela volně a bez vodítka. Jako vždy je skvělá, během cesty ani o její přítomnosti nevíme. Cestou ještě jeden zajímavý zážitek: ve Finsku se můžete věnovat mykologii z vozu za jízdy. Hub je tolik, a v takové velikosti, že i při vyšší rychlosti je prostě nelze přehlédnout,. Fantastické pravé hřiby, kozáky, křemenáče… Profesor Smotlacha by až radostí zaplakal. Přemík říká, že by se možná i posmotlal, jen on sám přitom ví, co to znamená. I na vycházce kolem jezera vidíme celé plochy porostlé pravými hřiby, půvabné pohádkové muchomůrky červené, do kterých zde nikdo nekope…

A pak již zvesela do Rovaniemi. Místo proslulo jako masivní komerce jednak polárního kruhu, jednak Santa Clause, který tu dle tradice bydlí. A již cestou to dává najevo mnohými billboardy. Dorážíme zvečera, daří se nám najít slušný a cenově dostupný hotel. Večeříme stylově: dušené sobí maso a laponské nakládané lesní bobule, zapíjíme dobrým laponským pivem. Pak ještě vycházka s naší skvělou Jasimkou, spojená s návštěvou irského baru, kde nás obsluha udivuje prostocviky, které musí vykonat za tím účelem, aby nám nalila sklenici irské whiskey. Musí se totiž natáhnout do výšky k lahvi, zavěšené od stropu a poté, co nám nalévá, jí ještě chvíli lahodný nápoj kape do vlasů a záňadří.

V Rovaniemi je nyní teplo, i teď v noci + 15 st. Celsia, neprší, svěží větřík. Úplně jiné počasí, než při cestě do Helsinek, tím i zcela jiná země, vstřícná a milá, nádherná na pohled. Připadám si zde ale trochu jako nenormální: místní obyvatelé chodí zahaleni do bund a svetrů, mnozí s kulichem na hlavě a v rukavicích. Já bez pocitu chladu v triku s krátkým rukávem, v sandálech naboso. Přemík konstatuje, že to je jen důkaz toho, jak silnou jsem si již vytvořil tukovou vrstvu, díky které chlad prostě nevnímám. Sám je ale oblečen stejně a oba máme konfekční velikost XXL, a tak je jeho kritika mírná a dobrácká.

26.8.08                       Rovaniemi, severní polární kruh, Santa Claus… kilometráž mnoho nezměněna

Dnes si s Přemíkem užíváme volného dne nás obou. Ráno slušná snídaně a vyrážíme na severní polární kruh, tedy onu magickou rovnoběžku, kde lze nejjižněji na severní polokouli spatřit půlnoční, nikdy nezapadající slunce. Severní polární kruh se někdy bere i jako definice hranice Arktidy, která nemá jasně danou hranici geografickou. Další možnou známou definicí Arktidy je ta, že se jedná o ta území na severu, kde průměrná roční teplota nepřekročí 10 st. Celsia.

Severní polární kruh je v Rovaniemi hlavně velká zábava a velký obchod. Hranice jasně vyznačena na silnici a je jen na vás, zda přes ni jen tak přejdete, či metnete salto nebo uděláte kotoul. Každopádně si o tom můžete nechat vystavit oficiální potvrzení s razítkem, které jsem nechal vystavit na sebe i na Jasimku. Ta zde k mému úžasu není prvým italským chrtíkem: úžasně milá paní, která potvrzení vydává, je totiž sama velká kynoložka. Jako jedna z mála lidí ve Finsku Jasimku jasně identifikuje stran plemene a poskytuje mi informaci, že v rámci velké kynologické výstavy ve Finsku před ca 3 lety se již nějaký italský chrtík na polární kruh zatoulal. Ale nenechal si o tom vystavit oficiální potvrzení a tak máme alespoň nějakou prioritu.

V těsném sousedství polárního kruhu je další známá atrakce: oficiální poštovní úřad Santa Clause. V úřadě všichni v špičatých červených čepicích a jen razítkují a razítkují odpovědi dětem celého světa, které Santa Clausovi napsaly (zvláště pilné jsou prý děti polské, italské a francouzské, polepšit by se měly děti ze Saudské Arábie, Afghánistánu a Severní Koreje). Za poměrně přijatelnou sumu si zde můžete napsat dopis, který bude jednak orazítkován poštou Santa Clause, jednak doručen adresátovi skutečně v době vánoc. Milé. Ale jinak komerce, komerce, komerce. Slyšet v srpnu (!!!) vánoční koledy, vidět rozjuchané vousaté staříky, spoustu vánočních motivů, to je opravdu zážitek pro silné povahy. Raději prcháme. Přemík se ještě dožaduje návštěvy nedaleké obdobně slavné vesničky Santa Clause, kde, jak se dočetl v bedekru, skřítkové pečou zázvorový chléb. Jedeme tam, ale bůh je milostivý: skřítkové nejsou přítomni, jen na vratech nechali cedulku, ať jim všichni políbí zadečky, že mají jako odboráři také nárok na dovolenou a vrátí se počátkem prosince.

Přemík dnes ještě také činí jeden zásadní objev: zjišťuje, že paní z navigace neříká: „Plm, plm, odbočte vlevo.“, ale: „Nyní odbočte vlevo.“ Záměnu slova „nyní“ za zvuk  „plm, plm“ považuji v lepším případě za příznak těžší poruchy sluchu, v horším pak za postižení psychiky, nejspíše demencí. Ale snad si s ním trpěliví odborníci doma poradí.

Jedna věc z dneška, která stojí ještě za zmínku: expozice nožů místní tradiční formy Marttiini ve značkové prodejně na polárním kruhu. Nádhera. Mám rád krásu kvalitních nožů, zde exkluzivní nabídka ve slušné cenové relaci překrásných nožů užitných, loveckých i zhotovených jen tak pro radost z kouzla perfektní chladné zbraně. 

Ale to již bylo pozdní odpoledne. Naložil jsem tedy Přemíka na vlak do Helsinek: lůžkový vagón, má sám pro sebe dvoulůžkové kupé se sprchou a WC, ani si takový přepych nezaslouží. Za odměnu mi v zavazadlovém prostoru auta nechává igelitovou tašku se svým špinavým prádlem. Prý aby se s tím nemusel tahat do letadla. Spíše ale proto, že by jej na letišti mohli zadržet pro pokus o vnesení chemické zbraně na palubu – již po velmi krátké době lituji toho, že jsem tu věc naložil. Balím ji vzduchotěsně do dalších tří igelitových tašek a pak se stává atmosféra v automobilu opět snesitelnou.

Sám se vpodvečer vydávám do sauny našeho hotelu. Jako vždy perfektní zážitek, pak výborná večeře v laponském stylu a hydratace saunou vysušeného organismu dobrým finským pivem. Je mi skvěle, schází jen někdo, s kým by se dal zážitek sdílet i jinak, než je tomu s mým fantastickým psím doprovodem.

Jasimka krásně ucaprtaná po náročném dni, zachumlané v peřinách, psím způsobem evidentně šťastná.

Objevili jsme, že se  poblíž Rovaniemi, asi 100 km na sever, nachází aktivní těžba polodrahokamů, ametystů. Tím jasně dán náš zítřejší cíl. Z něj pak již zahájíme cestu zpět a cílem zítřejšího dne bude dosažení Švédska.

Dnešek byl ale vážně krásný, sever nám ukázal svou vlídnou tvář. Děkujeme, krásná laponská země a milí lidé.

27.8.08                       Večer poblíž Kemi, na tachometru 5200 km

Těžba ametystů za polárním kruhem byla těžkým zklamáním. Nepovedlo se nám ani podle bedekru, ani s pomocí navigace, ani podle místních směrovek vůbec důl nalézt! A to jsme dokonce i pěšmo pochodovali lesem snad 10 km, mezi lišejníky, obrovskými houbami a konečně i soby. Sobů se ale oba, i já i Jasima, bojíme. Jsou obrovští a s těmi svými velkými parohy vypadají lehce agresivně. Smrdí. Vůbec se pak nebojí ani člověka, ani psa, na kterého, je-li tak mrňavý, jako Jasimka, dokonce reagují náznaky útoku. Sob, ač zvíře převeliké, se navíc se znepokojivou pravidelností vynořuje naprosto nehlučně a nečekaně z míst, kde byste nečekali ani hraboše. Někteří sobi mají na krku zvoneček. Nevím, jak to dělají, ale dokáží se připlížit bez jediného zvuku a pak vám sugestivně zacinkat za krkem. To jsou momenty, kdy se s Jasimkou můžeme rovnou jít převléci.

Pod horami v městečku nacházíme náhradou aspoň prodejnu oněch slavných místních ametystů. Ty jsou ale tak škaredé! A chtějí za ně naprosto nehorázné ceny. Jsou neprůhledné, znečištěné, krystaly omlácené, žádná velká sláva. Byly by možná zajímavé pro některé sběratele lokalitou, ale pak by zde nesměli chtít za malý vzorek 50 euro, což je cena, za kterou na kterékoliv evropské burze nakoupím  kilogramy krásných, čirých, dobře krystalizovaných ametystů brazilských. Za kousky drtě, které u nás vyhazujeme, chtějí za jeden každý 2, slovy dvě, eura. Kam se tyto ubohé kameny, vhodné snad leda do dlažby, hrabou na nádherné ametysty naše, ať už z Podkrkonoší, či jiných lokalit. K mé nelibosti přispívá také pracovní telefonát z Čech, který mne dostihl i za polárním kruhem, protože jsem si nevypnul mobil.

Vše ale vyvažuje naprosto fantastická liduprostá příroda. Jasimka si (mimo sobích lokalit) opět pobíhá na volno, a začíná i docela poslouchat. Nebo má jen prostý strach, že se jí v té pustině někam ztratím, či že se zjeví sob. Vzorově se totiž drží u nohy a při každém svém průzkumu terénu kolem cesty si mne bedlivě zrakem hlídá.

Odpoledne se v poklidu přesouváme na jih, ke švédské hranici. Cestou ještě zastávka v staré rodinné nožířské firmě Marttiini, o které jsem již psal. Je totiž možné navštívit přímo továrnu, zde vidět expozici vyráběných nožů a muzeum o její historii, včetně nádherných historických finských nožů.. Nabídka je korunována možností nákupu za výrobní ceny. Neodolávám a kupuji si tradiční nůž této firmy, tzv. nůž řady Lynx a dále skvělý nůž k filetování ryb. Nože řady Lynx patřily mimochodem před válkou  k nejoblíbenějším nožům v USA a prodalo se jich zde již tehdy na 30 milionů kusů! Továrna je hned přes ulici od slavného muzea Arktikum. Toto natolik vynášeno všemi průvodci a všudypřítomnými reklamami, že jej ignorujeme.

Kvečeru cestou nalézáme ještě ve Finsku nádherný malý motel, sympatická cena, výjimečně reaguji docela bystře a zastavuji. A čeká nás ještě jedno radostné překvapení: večeře je stylem samoobslužného stolu, podle hesla zaplať 9 euro, a sněz, co dokážeš. A nabídka přitom lákavá: pečené celé půlky kuřete, dušené sobí maso + brusinky, několik druhů příloh, čerstvá zelenina a zálivky k přípravě salátu. Nepřeháním to, ale abych ty dobré lidi neurazil, jím zhruba jednoho soba s brusinkami. Plus malý salátek a pár kousků kuřátka. Myslím, že příště už zde bude cedulka: „Sněz, co dokážeš, s výjimkou Čechů, jimž bude porce odměřena!“. V Americe v podobném podniku, kde nabízeli tímto způsobem ke konzumaci mj. též mnou velmi oblíbené raky, dokonce po opakovaném náletu mé osoby na račí mísu vyhlásil konsternovaný personál, že raci již ten den došli.

Večer pak spokojeně s Jasimkou funím na delší vycházce, aby mi do rána zdravě vyhládlo: ten samý samoobslužný stůl má být totiž připraven i ke snídani. Finsko se jednoznačně s námi loučí nastavením své hezké tváře. To platí i o počasí, celý den slunečno, mírný větřík, tak akorát bránící v poletování dotěrnému hmyzu. Na motelovém pokoji navíc elektrický přímotop, a tak se večer vyhříváme do růžova. Prostě pohoda, pohoda, pohoda.

No, večer lehce mírněna tím, že do sousedních pokojů přibývá skupina Estonců. Hlučí hrdelními skřeky, jimž nelze rozumět, a to i po 22. hodině. Je jich více, takže neprovokuji pokusem o umlčení.

28.8.08                       na tachometru večer 6000 km

Den dnes náročný. Hezký, pravda částečně, začátek. Estonci přece jen přestali hlaholit, a tak spíme poměrně klidně, já jen rušen bolestí poté, co mi došel Přemkův Brufen. Špatně pro bolesti spím, výrazně mne limitují při řízení, kde mám problém hlavně na křižovatkách, protože nemohu vůbec rotovat hlavou.

Ráno se Estonci probudili o něco dříve, a tak zredukovali podstatně kvantum nabízené snídaně, ale hlady netrpím a vyjíždíme tedy v pohodě.

V té dorážíme ještě do města Lulea, s „hobitím“ městečkem malých domečků místních farníků, o kterém jsem psal již v kapitole o příjezdu na sever. Dnes milé slunečné počasí a tak fotografuji až se ze mne kouří,. Žádný domeček není sice otevřený, ale jako v každé protestantské zemí i zde okna bez záclon a tak volná možnost prohlížet si ty nádherné prosté interiéry.

Plán: dojet k jihu, spatřit hezké věci a pak skalní malby, 6000 let staré a vikinskou tapiserii, údajně starší, než je slavná tapiserie z Bayeoux. Ta se nachází v muzeu v Östersundu, který je plánovaným cílem dnešní pouti, skalní rytiny pak 40 km severozápadně, jak optimisticky tvrdí bez další bližší specifikace místa náš bedekr.

Ještě v Lulei se ale začíná zatahovat a již při odjezdu nás začíná vyprovázet sílící déšť. Ten pak jen nabývá na intenzitě a provází nás po celý den. Stěrače většinu dne na plný chod,  když můžeme přerušovat cyklovačem, máme z toho upřímnou radost. Žádné tedy zastávky, na které jsme se tak těšili,. Jezírka bičována kapkami deště, vlny hnané větrem znemožňují, aby hladiny zrcadlily okolní nádherné lesy. Není, co fotografovat. A tak jediná pauza v městečku Stensele, kde se nachází největší švédský dřevěný kostel. Stavba je to nádherná, vonící, starý pan kostelník mne pouští i na kůr a tak si fotografuji opravdu do detailu. V kostele krásná stará kamna s žebry, aby farníci v zimních měsících během bohoslužby nezmrzli – tuze krásné a lidské.

Chudinka dnes Jasimka:  je tak hodná, že si to ani nezasluhuji. Venku je dnes většinou 8-9 st. Celsia (na polárním kruhu bylo 15!!!), chladný déšť. A tak jen kratinké zastávky, kde vždy způsobně vykoná to, proč byla zastávka realizována. A jinak o tom skvělém cestovateli nevím, i když musí být z té inaktivity celá nesvá. Ona, která je dynamem plným energie a dnes musí skoro celý den jen posedávat a polehávat. Italáček je vážně ideálním cestovacím pejskem.

V podvečer dorážíme do Östersundu. Prvý úkol je nalézt správný hotel. Pokud totiž cestujete s italáčkem, dělíte hotel jinak, než podle hvězdiček. Opomíjím nyní otázku cenových relací, která je pro mne, jako pro českého lékaře, otázkou kruciální.  Hotely z hlediska psího pohledu mají následující kategorie: hotely dlouhochodbové a krátkochodbové, následně se dělící na dlouhochodbové s dobrou podlahovou krytinou a nevhodnou podlahovou krytinou, stejně tak pak i krátkochodbové s krytinou vhodnou a nevhodnou. Celkem tedy čtyři kategorie. Dnešní hotel je ideální a vrcholový, i když klasických hvězdiček moc nepobral a je tedy dostupný i cenově: moderní hotel s dlouhatánskými chodbami s krátce střiženým kobercem. Tedy dlouhochodbový s ideální podlahou. Chodba v našem podlaží měří dobrých 80 metrů! Pejsek se tak může opravdu do sytosti vyběhat, jen mne pak bolí ruka od házení míčku. Na krátce střiženém koberci přitom drápky nekloužou. Tím jsou vám jasné i všechny ostatní kategorie hotelů. Jen šílenec by se ubytoval s italáčkem v krátkochodbovém hotelu s nevhodnou podlahou, kde psík klouže, ačkoliv z hlediska hvězdiček bývají malé staré hotely s podlahami z pravého dřeva či kamene hodnoceny často poměrně vysoko. Naopak hotely známé cenově dostupné sítě Formule 1 nemají sice chodby dlouhé ideálních několik desítek metrů, ale přesto se v nich italáček na krátce střiženém plyši uspokojivě vyřádí a proto je v našem hodnocení řadíme docela vysoko. Navíc, proč F-1 neudělat reklamu, v této síti je pejsek vítán a platí jen symbolický poplatek. Což se nedá říci o řadě jiných, renomovaných, hotelových sítí.

Slečnu recepční v našem hotelu nejprve poněkud udivuje, proč si při sjednávání ubytování chci prohlédnout i chodbu, ale pak je svědkem našeho dovádění a chechtá se s námi, hází míček a je ke mně rázem výrazně vstřícná. Sděluje mi, což prý hostům na pár nocí nemá, že mám nárok na místní saunu. A že nemám večeřet v místní restauraci, která je tuze drahá a rovnou mi radí nedalekou pizzerii, kam chodí na jídlo ona.

Doporučené sauny nelze nevyužít a tak po střídmé večeři do sauny přímo uháním. V šatně před saunou milé překvapení: několik hromádek šatů, evidentně ženských. Vrcholem každé hromádky pak podprsenka s rozměrnějšími košíčky. Tedy spíše košíky. Respektive koši. Vše s typickou vůní pudru, voňavek a ženského pižma. Vůně, která, když jí máte, tak vám leze na nervy, a když nikoliv, tak vám tuze schází. Začínám se na saunu těšit. V sauně štěbetání děvčat z místnosti s párou, které akceleruje poté, co dámy vidí přes opocené zamlžené skleněné dveře, že přichází silueta bez horního dílu plavek. Ve Švédsku jste totiž na rozdíl od Finska v sauně v plavkách… Bohužel ve sprše před šatnou typické švédské idiotské uspořádání kohoutků s teplou a studenou vodou s protiběhem jejich otáčení. Takže jsem se nejprve opařil a pak zamrazil. Po mém vstupu tudíž štěbetání spíše mrzuté. I já zklamán kvalitou přítomných švédských dámiček A tak volím osvědčenou chlapskou strategii, které mne naučil náčelník Láďa – muži čtenáři vědí, ženy tuší, některé samy možná zažily, čímž se nemohou chlubit... A za pár minut je celá sauna i přilehlé vířivky jen a jen moje.  Sauna je saunou parní, kterou mám rád. Vycházím jako znovuzrozený. A tak den dobře začal, špatně pokračoval, ale končí v relativní pohodě. Venku již neprší, před půlnocí milá vycházka s Jasimkou, zítra pak spousta kultury.

29.8.08                       večer městečko Orsa a na tachometru 6500 km

Večer nás ještě potrápil počítač:opakovaně spadla Windows, a zmizel mi zapsaný text. Psal jsem nakonec na třikrát, raději teď i zálohuji na USB a počítač jsem celý resetoval. I ráno nezačalo nejlépe: ke snídani více než bohatý švédský stůl, kde mj. i kaviár, výborný švédský jogurt, uzeniny, paštičky, nakládané rybičky. Samé věci, které já tuze rád. Chovám se jak malý kluk, jím vše a v množství, které je nerozumné, ale není, kdo by mi to řekl. Takže celý den mne pak velice bolí bříško…

Dnes se věnujeme archeologii. Nakonec se rozhodujeme nejít do muzea, ale rovnou za nálezy. Jedeme hledat vesničku Glösa, kde se mají nacházet rytiny do skály, staré 6000 let, protože je náš prapředek vyrýpal 4000 let před Kristem! Ovšem hledání Glösa stojí za to. Bedekr udává jen strohé geografické: jeďte 40 km na severozápad a pak již podle cedulí. No, ale kde je severozápad. Takže nejdřív mudrujeme nad mapami, která že asi z desítky cest, které vycházejí z Östersundu vedou vlastně na severozápad. Po ujetí 40 km se začínám ptát místních. Ale žádný z ulovených „jazyků“ netuší, kde by se ta slavná věc měla nacházet. Pěkná ostuda Švédů, to je jako by Moravák nevěděl, kde jsou Dolní Věstonice a kdo byl Kopčem. Ale po velké námaze, pomoci slečen z turistického byra při silnici, nakonec rytiny skutečně nacházíme. Je to úžasný pocit, dotýkat se jich (samozřejmě, že se jich dotýkám, i když se to nesmí). Navíc i dost dlouhá a pěkná vycházka, protože auto parkujete daleko na silnici a pak pochodujete pastvinami a lesy.

No, a když už jsme tak pěkně archeologicky den začali, tak se rozhodujeme vrátit do Dánska přes západní pobřeží Švédska, kde se nachází slavná planina Tanum, jedna ze 12 pamětihodností, zapsaných ve Švédsku do seznamu UNESCO. Jde o úžasný komplex památek především z doby bronzové: pohřebiště, menhiry uspořádané do podoby lodí, rytiny do skal, pro archeologa věc úžasná. Neuvidím tedy slavný runový kámen z Rök, který jsme minuli při cestě na Sever. Ale ten na svém místě stojí již pěkných pár stovek  let, tak ať ještě postojí, třeba navíc mezitím jeho nápis někdo konečně rozluští.

Netlačí nás čas a tak v klidu projíždíme nádherným centrálním Švédskem. Celé hodiny nepotkáváme žádného človíčka. Všude nádherné lesy plné obrovských hub, které rostou v celých konvolutech. Hřiby jsou větší, než můj pes, což fotograficky dokumentuji. Zvířata, jsou zde jen minimálně plachá – pár minut stojíme před laní, která na silnici přemítá, ne nepodobna české důchodkyni. Je krásný slunečný den, a tak opakovaně zastavujeme a Jasimka si na volno pobíhá po přírodě a konečně pořádně užívá naší cesty. Na planinu Tanum dnes nedojedeme, je to skoro 1000 km, takže zastavujeme tam, kde se nám líbí: ve městečku Orsa. Zde malý levný útulný hotýlek, chodby vymalovány náměty, které silně připomínají moravské ornamenty na vinných sklípcích. Všude obrázky a sošky barevných koníčků,  které zdejší obyvatelé ze dřeva vyřezávají již po staletí.  Opakuje se zde již jednou zažitá situace: majitel hotelu mi předává klíče a odchází bydlet domů. Pípu ovládám. Pokoj máme prosluněný sluníčkem, Jasimka se vyhřívá v peřinách , do kterých se sluníčko opírá.

Večer pak vycházka, městečko je nádherné, pravda, je pátek, a tak hojněji opilců. Ale taky otevřené staré depo s historickými lokomotivami, jednu parní mašinku zrovna roztápějí, nechávají mne, ať se také kochám. A jako vždy ve Švédsku: samí příjemní, usměvaví lidé. Nalézáme i obchod sítě Systembolaget, což je stejně jak ve Finsku síť Alko jediné možné místo, kde lze zakoupit i metlu lidstva. Poprvé vidíme ve Švédsku fronty v obchodě. Stejně jako ve Finsku i zde pivům kralují piva česká. Jsem svědkem diskuse dvou místních opilců o tom, zda je lepší Novopacké pivo či Starobrno.   Ale chutná a pitelná i piva místní, tož si pár metel lidstva kupujeme na hotel, k tomu v obchodě přímo proti hotelu půlku grilovaného kuřete a je nám pak hezky oběma. Konečně mi trochu povoluje bolest páteře a tak budeme spát jako dva Budulínkové.

30.8.08                       Tanumshede, na tachometru 7100 km

Byl-li včerejšek dnem mimořádně povedeným, pak dnešek byl zpočátku opakem. Začalo to  ráno: po chutném švédském pivu příšerná kocovina. Třeštila hlava, bolelo břicho, nevolnost. Jen silou vůle jsem ráno Jasimku vyvenčil, či spíše venčila ona mne. Musel na nás být tuze pěkný pohled: dovádějící krásný drobný chrt, a za ním plouhající se odulá postava, celá zelená, s krhavým zrakem, páchnoucí a škrundající.

Ale nějak jsem se dal dohromady a vyrazili jsme před polednem na jih. Cíl – město Strömstad, u kterého se nachází staré pohřebiště s menhiry uspořádanými do podoby lodi. Dost velká vzdálenost, přes 500 km.

Ve stavu, v kterém jsem se nacházel bylo pro mne řízení opravdovým utrpením. Znovu začaly bolesti páteře a tak jsem se jen kroutil s svíjel. Do Strömstadu jsme dojeli až k 18. hodině, a to jsme byli celí použití oba. Jako prvý úkol jsme si dali nalézt nocleh. A začala kalvárie. Strömstad je městem na hranici s Norskem a po moři zde přistává řada norských trajektů. Norové mají asi ještě prázdniny, protože celé město zamořují. A následným efektem je mj. i to, že všechny tři hotely ve městě jsou beznadějně narvané a jeden český chlap a jeden český pes se nikam nevejdou. Volím nakonec řešení: rychle se podíváme na pohřebiště a menhiry a jedem dál, k planině Tanum, kde jsou skalní rytiny, chráněné UNESCEM, tam by mohly být i hotely. Bedekr stran lokalizace menhirů mlží, ale nakonec nalézáme místo, kde by měly stát. Ale nestojí. Nalézáme jen pohřebiště s navršenou mohylou. Běháme s Jasimou asi hodinu po lese, pak se celí smutní vracíme k autu a zjišťujeme, že menhiry stojí za jeho kufrem. Jenže mezitím se setmělo a tak na ně jen smutně koukáme a žádná fotodokumentace. Nejraději bych menhiry počůral, jak jsem zklamaný. Ale nedělám to. A vyrážíme k planině Tanum, jako cíl volíme městečko Tanumshede, srdce regionu. Navigace úspěšně nachází i hotel, kde nejsou Norové. Hotýlek je krásný, starý a malebný, je řazen do sítě „Historické hotely Evropy“. Krátkochodbový, pravda, ale s dobrou podlahou. A tak tedy dobrý konec dnešního utrpení. Dlouhá vycházka po malebném městečku s marným hledáním informační kanceláře a jdeme spát, zítra hurá do doby bronzové!

Na závěr dnešního dne musím pochválit Jasimku. Taktně přešla mou ranní indispozici, vyvenčila mne s ohledem a bez řečí. Celý den v autě byla hodná a klidná, dokonce jsem se jednu chvíli lekl, jestli jsem ji nezapomněl na hotelu. Krásně se pak vyběhala při hledání menhirů, přitom chudina v tu dobu musela mít hlad i žízeň. Když vidím její radost z prostých věcí, musím se usmívat. Cestování se psem je báječná věc. I tady na hotýlku je obdivována personálem a hýčkána. Mně nikdo nenabídl polštářek navíc, jí ano. A jako vždy v téhle zemi: úsměvy, nehraná ochota pomoci (paní z recepce mi do rána sežene materiály o zdejších skalních rytinách, protože na hotelu je nemají), vstřícnost a profesionalita. Je nám tu spolu dobře. 

31.8.08                       den končí až 1.9., a to v Praze, v 3,30 ráno, na tachometru 8700 km

To je vývoj, co, návrat byl přece inzerován na jiné datum. Tak si o tom povězme.

Ráno bylo tuze příjemné. Paní recepční mi připravila materiály o kamenných rytinách. Ale také útlou brožurku o hotelu, ze které se dozvídám, že jde o nejstarší nepřetržitě fungující hotel ve Švédsku, ne-li na světě. Hotel totiž funguje od roku 1663!!! Všichni majitelé mají svou pamětní zmínku v útulné nízké jídelně s malovaným stropem, poslední vlastníci pečují o hotel od roku 1970, což je úctyhodné. Všude jen dřevo, dřevo, a ona zvláštní skandinávská čistota a pohoda. Pak již chápu, proč je mi tu tak mile, proč jsem spal tak klidným spánkem s krásnými sny. Cena za ubytování je při vědomí těchto okolností překvapivě sympatická, protože shodná s cenou všech hotelů, které jsem ve Švédsku navštívil, s výjimkou oněch, o kterých se zmiňuji jako o kuriozitě právě z důvodu mimořádné nízké ceny.

Planina se  skalními rytinami je vzdálená jen 2 km, i tak jsem tedy volil dobře. Jde o celkem 5 lokalit, vzdálených navzájem několik stovek metrů až kilometrů, u nejslavnější pak je i milé muzeum. V muzeu krásná malá expozice, ale vše skvěle didakticky podáno, ne náhodou muzeum koncem 90. let získalo i titul nejlepší muzejní expozice Evropy.

Skalní rytiny fascinující. Lidé je zde tvořili a navštěvovali v nepřetržité kontinuitě od zhruba roku 2000 před Kristem až do 5. století našeho letopočtu. Tvořili je v dobách, kdy chlap byl ještě chlap a to se poznalo podle meče u pasu a masivního ztopořeného penisu, ne podle bankovní karty. Motivy rituálních (?) bojů se sekyrami. Symboly slunce, běhu času. A lodě, všude spousta lodí, s mnoha vesly a symboly postav. Také zvířata, na kterých byly obyvatelé závislí, takže zvířata domácí, jako  kůň či hovězí dobytek. Ale také sobi, losi, velryby. Vše v působivé, geniální zkratce, díky které známe tyto rytiny z každé publikace, zabývající se historií výtvarného umění. V dnešní době jsou pak rytiny často oblíbenými motivy reklamy zejména ze zemí Skandinávie. Z 5 lokalit se mi povedlo navštívit tři, a je to zážitek na celý život.

Zajímavé je, že v době, kdy byly tyto rytiny vytvářeny, zde bylo daleko tepleji, počasí údajně odpovídalo asi tak dnešní jižní Francii, mořská hladina byla proto asi o 15 m výše proti dnešní. O argument více proti teorii o člověkem zaviněném globálním oteplování, promiň, Bursíku.

V muzeu řada nádherné literatury. Většina, pravdě, ve švédštině, ale dostupné i materiály v němčině, angličtině a francouzštině. Jaký rozdíl proti muzeím dánským! Dále i prodej replik předmětů, dobrých a kvalitních, často i ze  zlata a stříbra. No, vážně krása. Srdce archeologa se jen tetelilo.

A pak se to stalo!  Najednou, nečekaně: zmocnil se mne smutek. Náhlý, prudký, takový ten keltský klasický nápor zármutku, těžkého splínu, jímž Keltové prosluli stejně jako záchvaty patologicky dobré nálady. Nečekaně zprudka mi došlo, jak jsem tu na všechnu tu krásu sám, jen se psem, bez Olinky, se kterou jsem se přitom naučil na cestách dívat se na svět jinýma očima. Jak už více jak týden komunikuji prakticky výlučně s cizími lidmi, byť milými a příjemnými, v jazyce, který není mou mateřštinou. Uvědomil jsem se, že poslední dobou opakovaně vedu samomluvu a jsem tedy na nejlepší cestě začít oslovovat podobně osamělé dámy a gentlemany a dostat se tak do ošklivého podezření.

Taky jsem začal vnímat, jak je tu všechno velice drahé. Jak už se mi zajídají rybí jídla, stýská se mi po kachně a knedlíku se zelím. Že spíše než soba bych chtěl vidět žižkovskou veverku. Jak rád bych si dal točené pivo v restauraci U lampiček, poklábosil přitom s každovečerní partou štamgastů, bez pocitu provinění, které ve mně budí návštěvy severských náleven. Jak už mám dost sprchových koutů na hotelech a přál bych si vyráchat se ve své vaně s vířivkou.

Dlouho jsem neviděl své rodiče.

Chybí mi kamarádi.

A teď ta největší hrůza: jak se mi stýská po práci, po personálu, po pacientech. Ani bych to neměl psát, protože jim asi dám svůj deník k dispozici, ale mám-li jmenovat personál v abecedním pořadí (abych neupadl v podezření, že někoho preferuji), pak mi chybí Aleš s jeho omluvným odzbrojujícím úsměvem, když je dopaden při nějakém prohřešku, jako je třeba to, že nevede dokumentaci. Chybí i Honzík, s jeho nadšeným jogínstvím, které docela chápu, protože jsem taky byl tak horlivý a plný ideálů, než jsem okoral. Postrádám i Jitku, která se vždy někam vřítí s nadšením a optimismem a výkřikem: „Šéfíku!“, pro které se usmějete i když vám třeba není. Absentuje mi i Katka, na kterou si jinak zlobím, když mi z pěti obědů na pracovní týden objedná obědy jen dva a tři dny místo oběda jen hladovím. Lída, sestřička z mé ordinace, která je se mnou jeden každý den osm hodin a dosud se z toho nezbláznila, ani mne nezabila a trpělivě snáší mé rozmary. I Marta, moje vrchní fyzioterapeutka mi chybí, s jejím i po desítkách let trvajícím zaměstnání ve zdravotnictví  nadšení a ochotou učit se novým postupům a technikám. Chybí mi Petr, s jeho milým, dobráckým úsměvem a postojem k životu i pacientům. A poslední v abecedě, ne však v realitě, Zuzana, s její zbrklostí, hraničící občas až se zmateností, a přitom obrovskou výkonností v práci. Dokonce i ti pacienti mi scházejí, i s jejich vrtochy a podivínstvími. Ach jo.

A tak jsem se rozhlédl po pláni Tanum, nad kterou se navíc začalo zatahovat a pokrápávat. Postavy na rytinách dále mávaly meči a sekerami, jejich úžasné erekce prohlubovaly pocit vlastní nedokonalosti. Foukal studený vítr od moře. A skočil jsem s Jasimkou do auta a jeli jsme zpět.

Nebylo to lehké. Poprchávalo. V Dánsku pak dánští mistři volantů předvedli, že i za denního světla mohou být překvapivě nebezpeční sobě i svému okolí. Jejich noční kouzla s dálkovými světly měla svou analogii i za světla denního. Jezdí naprosto nevyzpytatelně, ignorují zákony své země i zákony fyzikální... I při omezení maximální rychlosti na 130 km v hodině chce občas Dán předvést své kypré partnerce, jak mu jeho prorezlá mašina táhne, a má-li vás před sebou, pak bliká, spouští blinkry a všemožně dává najevo, že jede. Pak vás předjede, ale v nepatrném kopci s protivětrem dýchavičný motor jeho stroje způsobí, že se opět způsobně zařadí za vás, respektive po chvíli zmizí z výhledu zrcátek. Pokud je však již Dán jednou v levém jízdním pruhu dálnice, nehodlá se obtížně nabytého privilegovaného místečka vzdát. Další Dánové jej tudíž objíždějí zprava. V celém Dánsku, krajině to rovné jak hrudník opravdu komické slečny, je jediný kopeček s mírným stoupáním: samozřejmě, že se v něm předjížděly dva kamiony s dánskou SPZ. Co nezvládnou Dánové, to se pokusí dohnat jiné národnosti, na které asi působí magie dánské země. Na benzínce, kde jsem tankoval, jsem ještě zastavil na parkovišti, abych si chvíli odpočal. Před mým užaslým zrakem z vedle parkujícího kamionu s polskou poznávací značkou vypadl po hlavě totálně ožralý, jiné slovo použít prostě nelze, polský šofér. Jen doufám, že zde už stál a opil se během delší zastávky a že v tom stavu neřídil. Nebyl schopný se do kabiny kamionu vydrápat zpět, byť to pár minut neúnavně zkoušel jak brouček lezoucí po hladké ploše, znovu a znovu klouzající zpět. A tak se ještě chvíli naprosto bezvládně motal po parkovací ploše, načež upadl do keřů a usnul. Škoda, že jej nemohl vidět majitel kamionu, případně vlastník přepravovaného zboží. Vážně silný zážitek, nikdy jsem neměl o řidičích trucků valné mínění, ale nyní se k nim na silnici budu chovat ještě obezřetněji.

No, a tak jsme jeli a jeli, a pak bylo půl čtvrté ráno, za námi 15 hodin jízdy a v jednom zátahu 1560 km a my jsme byli doma. Oba jsme padli, já ještě píši dnešní deník, protože když to neudělám teď, tak se k tomu nedonutím. Čeká nás ještě týden volna, ale doma, mezi svými.

Bylo nám dobře na Severu, který je – s výjimkou Dánska – překvapivě milý a nádherný. A i to Dánsko se dá s nadhledem brát s úsměvem.Ale doma je fakt nejlépe.

A teď ještě malá pochvala italského chrtíka (který ode mne dnes dostal celé grilované kuře, protože jsem mu to před cestou slíbil, když bude během jízdy hodný). Jsem naprosto jasně ubezpečen v tom, že je to jedno z nejideálnějších psích plemen vůbec. Zejména pak do dnešní moderní doby. Celých deset dní bez jediného problému. Jasimka mi byla klíčkem, odmykající mnohé srdce na pohled otrlého Seveřana, dokonce i Dána. Pejsek, vyhlížející na pohled gracilně a křehce se opět ukázal být statečným tvorem s obrovským srdcem a milou povahou. Deset dní, prakticky každá noc jinde (ale vozíme s sebou náš pelíšek, kde spí i doma). Celkem 8600 km v autě. To vše ten krásný pes zvládl s elegancí a grácií, kterou mu mohu jen závidět.

Tím končí cestovní deníček českého lékaře a italského chrtíka z cesty po dalekém Severu.